Island na MTB '97


English version - originál v angličtině.


Tato stránka je v současné době dostupná pouze v kódování Win1250

Sobota 26.7. - autem z Prahy do Esbjergu, Ribe, trajekt

Neděle 27.7. - trajekt Norröna společnosti Smyril Line

Pondělí 28.7. - ship, Faerské ostrovy - ostrov Streymoy, Tórshavn, Saksun

Úterý 29.7. - Faerské ostrovy - ostrov Eysturoy, Runavík, Gjógv, Eiđi

Středa 30.7. - Faerské ostrovy, Tórshavn, ship

Čtvrtek 31.7. - trajekt, Island - Seyđisfjörđur, Egilsstađir, Brú

Pátek 1.8. - poušť, směr Kverkfjöll, Krepputunga

Sobota 2.8. - poušť, sopka Kverkfjöll, ledovec Vatnajökull

Neděle 3.8. - poušť, sopka Askja, jezírko Vítí

Pondělí 4.8. - pouští na západ, směr Nýidalur

Úterý 5.8. - pouští na západ, směr Nýidalur, brody, větrná smršť

Středa 6.8. - Nýidalur

Čtvrtek 7.8. - Nýidalur, bus do Árnes, Gullfoss

Pátek 8.8. - Gullfoss, Geysir, Thingvellir, Reykjavík

Sobota 9.8. - Reykjavík, Volcano Show, Krisuvík, Modrá Laguna, Keflavík

Neděle 10.8. - Letiště Keflavík, "vyhlídkový let", Reykjavík

Pondělí 11.8. - Letiště Keflavík, let do Mnichova, autem do Prahy


Když má oblíbená cestovní kancelář Adventura zařadila do své nabídky na rok 1997 zájezd na Island na horských kolech, bylo to jasné - navštívím tuto zemi mých snů, zemi sopek, ledovců, pouští, divokých řek, vodopádů, gejzírů, geotermálních oblastí... Zájezd byl připraven jako expedice od 26. července do 10. srpna 1997 pro skupinu 10 lidí, jelo devět mužů a jedna žena. Všichni jsme již měli nějaké zkušenosti z bikových expedicí na Ukrajinu, do Maroka, Albánie, Turecka a podobně. Plán byl jednoduchý - z Prahy do dánského Esbjergu autem, potom lodí Norröna faerské společnosti Smyril Line na Faerské ostrovy, tam na 2 dny zastávka, během které Norröna dopluje do norského Bergenu a zpět, potom cesta z Faerských ostrovů do Seyđisfjörđuru již na Islandu. Tam začne naše biková cesta přes ostrov, krátce: Egilsstađir, okružní cestou č.1 popojet kousek na západ, podle řeky Jökulsa a Brú do Brú, dále ledovec Vatnajökull and Kverkfjöll, Askja, Nýidalur, Landmannalaugar, průjezd pod Heklou, Gullfoss, Geysir, Thingvellir, Reykjavík, Keflavík a zpět domů, letadlem do Mnichova a autem do Prahy. To celé by mělo být asi 1000 km na kole během 10 dnů v tvrdé islandské přírodě. Program byl trochu nahuštěný, ale byli jsme omezeni tím, že si někteří z nás nemohli vzít delší dovolenou.

Moje nejoblíbenější a nejužitečnější linky na stránky o Islandu najdete zde.

Klikněte zde, chcete-li se dozvědět něco více o našich kolech, vybavení, náhradních dílech a nářadí, které jsme měli s sebou a použili.

Klikněte na obrázek, chcete-li ho vidět ve větším provedení (velikost obvykle mezi 15 a 50 kB, optimalizovaný pro rozlišení obrazovky 800x600). Klikněte zde a uvidíte více islandských a faerských obrázků.


Mapa Faerských ostrovů

Mapa Islandu

Cesta na Faerských ostrovech (větší 75 kB,
největší mapa 232 kB)

Cesta přes Island (větší 79 kB,
největší mapa 280 kB)


Plni očekávání opouštíme o půlnoci z pátku na sobotu Prahu, abychom v sobotu večer byli spolehlivě v Esbjergu. Díky prázdným silnicím se jede dobře, máme dost času, zastavujeme tedy v Dánsku v krásném starobylém městečku Ribe na krátkou procházku. Večer se naloďujeme v Esbjergu na Norrönu a vyplouváme na Faerské ostrovy. Míjíme Orkneje a Shetlandy, v Atlantickém oceánu míjíme řadu ropných těžních věží. Na lodi je možná 15 dalších cyklistů, většinou Němců. Chtějí jezdit v oblasti jezera Mývatn a po okružní cestě. Po asi 37 hodin dlouhé cestě přistáváme v Tórshavnu, hlavním městě osmnácti Faerských ostrovů, městě s asi 15.000 obyvateli. Je to určitě nejmalebnější hlavní město, jaké jsem kdy viděl! Na Faerech plánujeme dva výlety na ostrovech Streymoy a Eysturoy.

Tórshavn Kollafjörđurský záliv

V pondělí jedeme přes hory do Hvalvíku, kde stavíme stany a nalehko pokračujeme dál do Saksunu na západním pobřeží ostrova a zpět do Hvalvíku. V Saksunu jsou staré tradiční farmářské domy a malý kostelík se střechou pokrytou porostem trávy, postavený v roce 1858. Na pobřeží je pěkná pláž s černým pískem. Nepromarním příležitost ke koupání, ale voda je trochu studená, možná 12°C. Máme první vážný defekt, odlomenou boční stěnu jednoho ráfku, relativně nové Rigidy bez hlubších rýh po brzdění. Ujeli jsme prvních 71 km. Začátek

Cesta do Saksunu Kostelík v Saksunu

V úterý jedeme přes most na ostrov Eysturoy. Cestou na jih ostrova musíme projet 2.5 km dlouhým tunelem, je to velmi dobrodružné, když 2 km před sebou vidíte jenom malý světlý bod. Nezkoušejte to ale bez světel, jako jsme to udělali my (proč si s sebou brát světla, na Islandu je vidět celý den a potřebujeme šetřit každým gramem...). Na jihu navštěvujeme Runavík a Toftir (projíždíme kolem fotbalového stadiónu, který znají naši fotbalisté) a jedeme k ptačímu jezeru Toftavatn. Počasí je větrné, pár desítek metrů nad mořem jsou mraky. Poblíž vesnice Nes vykukuje z vody malého jezírka skalka nebo možná jenom kus dřeva, vypadá to jako hlava. Teď už věřím na Lochnesku, přestěhovala se a žije na Faerech v jezírku u Nes. Fotodokumentace bohužel chybí, byla mlha... Na severu ostrova navštěvujeme rybářskou vesnici Gjógv, je velmi hezká s jedinou nevýhodou, leží pod sedlem vysokým 300 m. Cesta dolů je dobrou příležitostí k porušení dopravních pravidel a překročení nejvyšší dovolené rychlosti 80 km/h, zpět nahoru je to hodnotný trénink. V Gjógvu je mimo hezkých domků zajímavý malebný přírodní přístav v úzké zátoce a strmé skály, spadající svisle do vody. Poslední zajímavou vesnicí, navštívenou na této cestě, je Eiđi. Z vody tam vedle vysokého útesu vykukují dva úzké skalní sloupy, Obr a Čarodějnice. Dnes jsme ujeli 109 km. Začátek

Přístav v Gjógvu Obr a Čarodějnice

Ve středu vidíme na zpáteční cestě do Tórshavnu v Kollafjörđuru opět jeden starý kostelík se zatravněnou střechou. Za Kollafjörđurským zálivem projíždíme dalším 2.8 km dlouhým tunelem, je do zatáčky, ale naštěstí je dobře osvětlený. V Tórshavnu zkoušíme koupit nový ráfek, bohužel nejsme úspěšní. Odpoledne se po 38 km cyklistiky naloďujeme na Norrönu a jedeme na Island, kam dorážíme ve čtvrtek ráno. Začátek

Ve čtvrtek jedeme přes kopce se zbytky sněhu po silnici č. 93 asi 25 km ze Seyđisfjörđuru do Egilsstađiru, od moře do výšky asi 600 m a zpět dolů do 60 m. V sedle na polovině cesty do Egilsstađiru projíždíme okolo automatické meteorologické stanice, jejíž data jsou dostupná na internetu spolu se sjízdností silnic. Opět zkoušíme koupit nový ráfek, ale takovou věc na Islandu nemají. Jedinou možností bylo koupit neuvěřitelně drahé kompletní zadní kolo z nejlevnějšího Wheelera v obchodě. Doma by kolo takové kvality nekoupil nikdo, tady vyšlo neobuté na 3.000 Kč! Opouštíme Egilsstađir, poslední místo, kde lze nakupovat před týdnem, který hodláme strávit v pusté vnitrozemské vrchovině. S těžce naloženými koly jedeme po Okružní cestě č. 1 na severozápad. Po asfaltu jedeme jen několik prvních kilometrů, potom následuje jenom šotolina, hlína a prach. Cesta je ale přesto docela dobrá, většinou je možné najít rovnou stopu mezi výtluky. A když se práší víc, než je nám příjemné, objeví se brzy kropicí vůz a šotolinu trochu rozblátí. Občas projede okolo auto, obvykle vůbec neuzná za vhodné zpomalit a projede kolem v oblaku prachu a odletujících kamínků. Na cyklisty zřejmě nejsou Islanďané příliš zvyklí. Potkáváme jednoho Slovince na Cannondalu, dozvídáme se užitečné informace o sjízdnosti silnic, místech s hlubokým pískem a o zdrojích pitné vody. Z Okružní cesty odbočujeme na cestu č. 923, jedeme proti proudu řeky Jökulsa a Brú (or Jökulsa a Dal? - v různých mapách se jmenuje různě) směrem na Brú, 3 km před ním spíme, máme ujeto 105 km. Začátek

Jökulsa a Brú Mezi Ring road No.1 a Brú

V pátek opouštíme zelenou pobřežní oblast a vjíždíme do vnitrozemských pouští. Jsme na cestě F910, po které pojedeme až do Nýidaluru. Cesty jsou zde relativně dobré, většinou šotolina a písek, písek ale není hluboký, všude se dá jet. Přejíždíme první brody, občas prší. Cesta je místy trochu strmější než se nám s koly naloženými na 10 dní líbí, jedeme na dost lehké převody, já jedu nejčastěji kombinaci 34-26, jiní zkouší i 22-20 a podobně.

Křižovatka v poušti Jeden z dnešních brodů

Pouští přijíždíme do kamenité vyvřelinové oblasti u řeky Kreppa s perfektními pohledy na skály v písku. O několik set metrů dále je velmi divoká řeka, naštěstí přemostěná. Zde máme na dlouhou dobu poslední možnost nabrat pitnou vodu z prohlubní ve skalách, další bude až ve Kverkfjöllu nebo pod Askjou! Za mostem opět vyrůstají z písku skály, projíždíme mělkými brody, všude okolo je písek. Písek je místy velmi hluboký a těžký, mokrý. Zase prší a je zima. Občas tlačíme kola, v písku místy nejde jet. Na odbočce ke Kverkfjöllu čekáme na Jakuba, zůstal někde vzadu. Za hodinu ho přiváží strážce parku v terénním autě s prasklým ráfkem, přesně stejná závada jako už známe z jiného kola z Faerských ostrovů, nyní na téměř novém Mavicu 231. Odlomený kus boční stěny je dlouhý asi 30 nebo 40 cm, na ráfku nejsou žádné stopy opotřebování nebo rýh od brzdění. Mohlo by to být způsobeno větším huštěním pneumatik naložených kol? Ochranář odváží Jakuba k chatě pod Askju, my stavíme stany za novým mostem přes velmi dravou řeku Jökulsa a Fjöllum. Tento most na mnoha mapách ještě není zakreslen, cesta se potom zdá být neprůjezdná! Oblast mezi řekami Kreppa a Jökulsa a Fjöllum je chráněné území Krepputunga, není zde dovoleno stanovat, spát v autech a pod.! Dnes jsme ujeli 75 km. Začátek

1 km k řece Kreppa Skalky a bílá pemza
na cestě za Kreppou

V sobotu jedeme bez zátěže po cestě F902 do Kverkfjöllu, sopce na okraji ledovce Vatnajökull. Krajina je velmi působivá, čím jsme blíž ke Kverkfjöllu, tím je to lepší, okolo jsou skály mnoha různých barev, ledovec, řeky vytékající zpod něj, ledové jeskyně, trhliny v ledu, občas se kus ledu nebo břehu řeky utrhne a spadne do vody. Ledovec Vatnajökull vidíme celý den, táhne se přes celý horizont. Turisté z aut, kteří mají sami pocit velkého dobrodružství i ve svých téměř všemocných speciálně upravených autech, jsou naší přítomností dost překvapeni. Možná jsme jim trochu narušili jejich představy o tom, jak budou za dlouhých zimních večerů vyprávět, že se hrdinně prodírali divokou přírodou a přejížděli napříč přes dlouhatánskou pustou poušť v písečné bouři. Tím ale v žádném případě nechci zpochybnit zajímavost a dobrodružnost jejich cesty, rozhodně dělali něco, co si netroufne (a nemůže zaplatit) každý. Občas mám pocit, že nás fotí a filmují víc než okolní přírodu. Výlet na Kverkfjöll není příliš dlouhý, jedna cesta asi 45 km, ale jedeme více než 5 hodin - vítr, hluboký písek, kameny v cestě, menší písečná bouře, mnoho kopečků a terénních vln a samozřejmě i působivá příroda nás výrazně zpomalují. Zpátky je to lepší, jedeme mírně z kopce a vítr, chvílemi docela bouřlivý, nám fouká do zad. Písek je všude kolem nás, když se díváme na poušť z nějakého klidnějšího místa, vidíme nad zemí hnědo-žlutou vrstvu až do výšky možná 50 m. Objevuje se také duha, nikde ale neprší, nejspíš dochází k lomu světla na zrníčkách písku. Zpátky chceme zkusit jinou cestu okolo jezera ve Hvannalindiru, vítr nás ale nepustil a tak se vracíme stejnou cestou, jako jsme jeli ráno. Na návětrné straně musíme zavírat oko úplně, druhé oko stačí na ochranu před pískem jen přimhouřit, není to zvlášť příjemné. Na cyklocomputerech přibylo dalších 96 km, dnešní průměrná rychlost byla díky rychlejšímu návratu zpět 11 km/h, hrábli si všichni. Začátek

Černý písek v poušti Ledovec Vatnajökull Začátek řeky u Kverkfjöllu

V neděli popojíždíme 22 km k Askje, velké sopce s poslední erupcí v roce 1961. Míjíme vrstvy nové černé lávy, pokrývající starší zešedlou. Pro cestu na vrchol docela ochotně využíváme malý terénní bus s turisty, vezou nás zadarmo. Je to nahoru 8 km a my rádi ušetříme síly na další cyklistiku v poušti. V kráteru Askji je veliké studené jezero Öskjuvatn a v novém bočním kráteru malé bílé jezírko Vítí. Voda ve Vítí má teplotu asi 25°C, tak akorát na koupání, pokud v sobě najdete dost síly na svlékání ve větrných 7°C, které tady panují. My jsme si to samozřejmě neodpustili, strhli jsme tím lavinu do té doby nedůvěřivě postávajících německých turistů z autobusu.

Jezera Öskjuvatn a Vítí Sirná pára u Vítí Nová černá a starší láva

Zpátky zrovna žádný bus nejede, musíme jít pěšky a litujeme, že jsme přece jen nejeli na kolech. Nakonec nás opět sveze turistický autobus, velmi je zajímá naše putování a na rozloučenou nám říkají předpověď počasí a dávají nám informace o stavu vody v řekách. Je to špatné, ledovce tají a řeky jsou velmi prudké. To samé nám říká i chatař z chaty pod Askjou, ten si navíc bere naše jména a my mu slibujeme, že zavoláme z chaty v Nýidaluru, že jsme dojeli v pořádku. Jinak prý zahájí čtvrtý den záchrannou akci. Bereme vodu do všech láhví, dalších 100 km nebude nic! Prvních 8 km za Askjou jedeme po dobré cestě, potom ovšem začíná písek, cesta je pouze vytyčena dřevěnými tyčkami, ve skutečnosti ale žádná upravená nebo alespoň vyježděná stopa nikde není. Nevíme přesně, jak to bude dlouhé, řidiči protijedoucích aut nám nejsou schopni dát použitelnou odpověď. Jejich pocit z písku je na extrémně širokých pneumatikách a s pohonem všech 4 kol jiný, říkají spíš kde písek viděli než kde je hlubší a kde do něj zapadali, protože nezapadali nikde a nechápou, že my zapadáme. Tlačíme kola 2 km - někteří z nás se chtějí vrátit. 5 km - myslíme si, že už nedokážeme pokračovat. 10 km - přece to musí někde končit. Na křižovatce (rozcestník uprostřed pouště) potkáváme auto, ptáme se opět na stav cesty, vzápětí k nám přibíhá stádo koní se dvěma lidmi. Zajímavé v takové pustině. Ze dvou možných cest volíme severní, byla nám doporučena, je novější, sice delší, ale lepší. Na mnoha mapách není dosud nakreslena, je tam často jen jižní cesta okolo Vatnajökullu! Naše cesta vede okolo severního úbočí hory Trolladyngja (1460 m). Po 15 km tlačení začíná místy mezi pískem láva, písek je pevnější a někdo už dokáže některé úseky jet. Jiní ovšem tlačí ještě 5 km, jsou mezi námi velké rozdíly ve schopnosti jet pískem. Je pozdě, půl jedenácté večer, máme problém s volnoběžkou na kole zakoupeném v Egilsstađiru, zcela se rozpadla, vypadaly kuličky, některé jsme v písku našli, mnoho jich chybí. V začínající písečné bouři volnoběžku úspěšně opravujeme, snažíme se dohnat zbytek skupiny, který je vpředu. Doháníme je brzy, nemohou pokračovat. Na otevřené poušti je písečná bouře příliš silná, písek je v očích, ústech, krku, všude. Písek a malé kamínky nás tlučou do obličeje a noh. Zkoušíme se vrátit o 1.5 km zpět na klidnější místo k přenocování, ovšem v okruhu mnoha kilometrů už asi žádné klidnější místo není. Kdo má lepší stan, ten staví stan, kdo se obává, používá stan jen jako žďárák a zatěžuje ho kameny a pískem, aby se neroztrhal a neuletěl. Stany jsou přivázány ke kolům nebo možná je to naopak, prostě vše je svázáno dohromady, aby nic neuletělo. Dnes jsme ujeli a ušli dohromady 51 km. Začátek

Tlačení kol v poušti

V pondělí ráno je počasí lepší, rychle postupujeme vpřed, 90% na kole, 10% tlačíme kola pískem. Po pár kilometrech mi přestane fungovat volnoběžka na mém Deore LX, je volnoběžná na obě strany. Mám s sebou náhradní, jediný problém je v tom, že klíč na povolení kazety má u sebe Jakub, který včera odjel s prasklým ráfkem na sever do Akureyri. Zkoušíme uvolnit sedmikolo bez tohoto klíče, nejde to. Během těchto pokusů se volnoběžka trochu umravnila, mohu opatrně pokračovat. Cesta vede většinou průjezdným pískem nebo lávou, všude okolo jsou hromady lávy, často ve tvaru postav, hlav a podobně. Zdálky trochu připomínají sněhem a ledem obrostlou kleč a stromky na našich horách v zimě, ovšem v černém provedení. Cesta přes lávu je dobře upravená, v jinak neprostupném lávovém poli je vytvořen relativně rovný průjezd vyrovnaný hlínou, pískem a drobnou drtí. Později brodíme nějaké řeky, opět jsme u pitné vody. 20 hodin jsme nepotkali jediné auto nebo člověka! Z cesty jsme dnes ukrojili dalších 69 km. Začátek

Cyklistika na lávě

V úterý máme hezké počasí, je jen trochu větrno. Pokračujeme v cestě po lepších hliněných a šotolinových cestách směrem na Nýidalur, kde se naše cesta napojuje na frekventovanou a tedy i dobrou a udržovanou cestu č. F26 od Mývatnu přes Sprengisandur. Okolí cesty je měkké, ale z cesty jsou písek a drobné kamínky odhrnuté stejně, jako se u nás prohrnují v zimě silnice. Zůstává jenom pevný rovný hliněný podklad, po kterém se jede výborně. Měníme jednu pneumatiku s prasklým bokem. Blížíme se k brodům, před kterými jsme byli varováni již u Askji. U jednoho malého brodu nás zastavuje mohutné terénní auto 4x4 a řidič nás opět varuje před brodem. Poslední 2 dny je prý stav vody neobvykle vysoký a řeky jsou nebezpečné. Očekáváme brod se stále většími obavami. O 10 minut později jsme u silné rychlé řeky Jökulfall, široké asi 20 m. Díky jejímu ledovcovému původu je řeka šedá, plná jemného písku a bláta, takže vůbec nevidíme dno. Nedokážeme najít použitelný brod, čekáme na nějaké auto, jestli nám pomůže. Máme štěstí, o hodinu později přijíždějí 2 velká terénní auta s lidmi, kteří chtějí přejet Vatnajökull a dostat se k jezeru Grímsvotn, u kterého minulý rok probíhala exploze podledovcové sopky. Dva z nás jsou převezeni autem, potom Islanďané napínají mezi auta lano a my podle něj brodíme. Vzhledem k síle řeky je to velmi nebezpečné, 4 ze 7 brodících padají do vody, jeden s kolem. Kolo neudržel a voda ho odnesla asi o 300 m, naštěstí to přežilo bez vážnějších poškození. Na tomto brodu jsme ztratili asi 4 hodiny času. Pokračujeme, vítr začíná foukat víc a víc, naše rychlost klesá. Kola musíme tlačit, v nárazech větru ale nemáme dost síly ani na to. Nakonec je situace zcela beznadějná, za hodinu jsme urazili necelé 2 km, je vichřice, kola nejdou udržet, my se neudržíme na nohách a padáme, vzduchem létá písek a kamínky, vítr bere vodu z řeky a zvedá jí do výšky několika desítek metrů. Jsme pár kilometrů od křižovatky s cestou přes Sprengisandur, před námi je asi 10 až 15 km k chatě v Nýidaluru a dva našimi silami za tohoto stavu vody nepřekonatelné brody. Záchranou je pro nás malý terénní autobus, který jede vytáhnout z vody jiný, před několika hodinami uvízlý a utopený v následujícím brodu. Kola musíme nechat v poušti, na každé dáváme na pokyn Islanďanů ten největší balvan, který v okolí najdeme a uzvedneme, aby je vítr neodnesl. Vrátíme se pro ně snad zítra. Bus nás odváží na chatu Nýidalur, chatař je skvělý, pomáhá nám dvakrát víc, než si vůbec dovedeme představit, náš způsob cestování se mu evidentně líbí. Fotí si nás nejenom on, ale i řada dalších turistů uvězněných počasím na chatě, aby měli o čem doma vyprávět. Za celý den jsme ujeli jen 27 km. Začátek

Vzhledem k počasí zůstáváme na Nýidaluru 2 dny. Od okna a občas při krátkých procházkách venku pozorujeme ledovec Tungnafellsjökull, jsou k němu jen asi 3km. Na jeho okraji je stará sopka Fagrafell se zajímavě skloněným kráterem. Teplota je ráno kolem 0°C, odpoledne vyleze na 6°C, fouká silný vítr, na okolních kopcích leží nový sníh.

Ledovec Tungnafellsjökull Záchrana kol z pouště

Máme vážnou časovou ztrátu, dalších 160 km proto jedeme autobusem. V něm již jedou 3 slovinští bikeři, jsou zde již 17 dní a dalších 14 ještě zůstanou. Ujíždějí z oblasti jezera Mývatn, prý to tam moc fouká a nedá se v tom jezdit... Chtějí proto zkusit štěstí u Landmannalaugaru. Z busu vystupujeme na silnici č. 32 v Árnes, 8 km před křižovatkou se silnicí č. 30 ke Gullfossu. Na cestu vyrážíme po osmé večer, silnice je z kvalitního asfaltu, míříme na Gullfoss. Po pár kilometrech je asfalt vystřídán šotolinou, ale docela dobrou, takže v 11 hodin večer obdivujeme vodopád Gullfoss a hledáme místo na spaní, nakonec spíme 300 m od vodopádu. Dnes jsme ujeli 55 km, jediným problémem byl jeden prasklý drát. Začátek

Gullfoss, 11.00 večer Pravé islandské auto (uprostřed)

V pátek ráno vidíme dvoustupňový vodopád Gullfoss v dešti, pozorujeme a posloucháme spousty vody padající do veliké trhliny tvořící kaňon. Další zastávka 10 km od vodopádu je Geysir, Strokkur a další geotermální výtvory této oblasti. Necháváme si na prohlídku asi 2 hodiny, procházíme okolo Geysiru, který již několik let nevytryskl, vynahrazujeme si to u Strokkuru, který je sice menší, zato tryská každých 5 minut, někdy i šestkrát v jedné sérii. Všechno se zde vaří, bublá a všude stoupá pára.

Gejzír Strokkur Strokkur, 0.1 s před akcí Pramen horké vody u Gejzíru

Po částečně šotolinové silnici 365 jedeme do Thingvelliru, prohlídkou tam strávíme asi 2 hodiny, dalo by se i víc, ale nemáme moc času. Thingvellir není jenom prastaré sněmovní místo (v roce 930 zde byl založen Althing, islandský parlament), je to také geologicky velmi zajímavá oblast. Zde se od sebe odtrhává evropská a americká pevninská deska a tím vzniká krásné údolí v hluboké trhlině v lávě, do údolí padá vodopád, je zde malý les a podobně. Odsud pokračujeme po asfaltové cestě č. 36 do Reykjavíku. V kempu máme na computerech dalších 112 km, začíná praskat jedna zadní pneumatika, ale ještě drží. Hned po postavení stanů jdeme vyzkoušet místní geotermální bazén, vzdálený od kempu asi 3 minuty chůze. Za 100 Kč můžeme neomezeně dlouho využívat 2 bazény, tobogan a zvláště malé bazénky s různě teplou až k nevydržení horkou vodou. Celý den jsme prožili trochu ve spěchu, byl plný zážitků, ve spojovacích etapách na kole jsme naštěstí měli čas si vše v našich myšlenkách urovnat. Začátek

Stará láva u Thingvelliru Thingvellir Thingvellir

V sobotu je naším hlavním programem návštěva Volcano Show, malého kina s mnoha filmy s tématem erupcí sopek. Vidíme záběry Hekly, Askji, spad vulkanického popela, zrození nového ostrova Sturtsey v roce 1963, loňskou (1996) erupci pod ledovcem Vatnajökull. Poledne trávíme ve městě a odpoledne jedou někteří z nás přímo na letiště do Keflavíku. Jenom 5 nás dává přednost delší cestě přes Krisuvík na jižním pobřeží (silnice č. 42, 427, 43, 41). Navštěvujeme tam geotermální oblast s velmi výkonným zdrojem páry (můžete si ho představit jako poruchu parovodu velkého rozsahu), všude jsou mezi místy žlutě zbarvenými sírou tůňky s bublajícím blátem a vodou, malé prameny horké vody a podobně. Projíždíme přes Grindavík, kolem Modré Laguny (ani nezastavujeme, nijak nás na první pohled nezaujala) a pospícháme na letiště. S dopoledním ježděním po Reykjavíku jsme ujeli 102 km, značnou část z toho opět po lávě a šotolině. Na letišti jsme v 11 večer, odlet je plánován na 2.15 ráno. Začátek

 

Jezero Kleifarvatn u Krisuvíku Fumarola v Krisuvíku Bublající bahno

Kola jdou rychle do vaků, přenášíme je do odletové haly a tam vidíme na monitorech informaci o zpoždění našeho letu. Je 2x změněna, podle poslední verze prý poletíme v 5 ráno. Nakonec startujeme v 6.05, naposledy se díváme na Modrou Lagunu, Grindavík a Krisuvík a jsme nad mořem. Islande, chci se sem ještě někdy vrátit! Chvíli po startu se začíná kouřit z křídla, letadlo se otáčí a v 6.35 jsme zpět na letišti v Keflavíku. Ani jsem nedoufal, že se mi mé přání vrátit se ještě někdy na Island splní tak brzy. Dostáváme pokoj v hotelu v Reykjavíku, další informace se dozvíme ve 4 hodiny odpoledne. Máme čas jít do města, prohlédnout si přístav a dohnat vše, co jsme dosud nestihli.

Záchod slunce u Keflavíku Replika vikingské lodě Bez komentáře

Ve 4 odpoledne se dozvídáme, že poletíme v pondělí ve 2.30 ráno. V hotelu sledujeme islandské televizní zprávy, ukazují naše letadlo s deseticentimetrovou prohořelou dírou v trupu. V pondělí již letíme bez problémů a večer jsme doma. Máme za sebou 17 dní cestování, z toho krásných 12 dní a 910 km na kole (spolu s Faerskými ostrovy), spoustu zážitků a nových známých, hromady fotografií, 2 hodiny videa a přání navštívit Island co nejdříve znovu a vidět další kus jeho divoké přírody.

Strokkur Bublající bahno
Začátek


Tuto stránku vytvořil Zdeněk Horčík 15.9.1997.

Pokud chcete vidět ještě povídání o jiných cestách, klikněte zde.

Pošlete mi mail, pokud máte svou vlastní islandskou stránku, chcete zde něco komentovat nebo opravit a podobně.


Hledáte něco na českých WWW serverech? Na to je tu Seznam


Poslední změna 11.10.1997